PERFECT ROADTRIP: Last Days in Italy Sirmione &Verona


kopie-navrhu-nice

Je tu konec října a tohle je teprve druhý příspěvek v tomto měsíci. Nejde mi to vůbec od ruky, asi se už pomalu chystám hybernovat. Ale protože nemám ráda rozdělanou práci, tak než nadobro propadnu pod-zimní apatii, tak je potřeba uzavřít vyprávění o našem Perfect Roadtripu.

S Azurovým pobřežím jsme se loučili těžce a pomalu, a tak jsme se ještě zastavili v malebném Mentonu. Vydali jsme se na cestu ještě před svítáním, a tak jsme Menton zastihli, jak se zlehka probouzí k životu. A obyčejná snídaně v plážové kavárně za východu slunce se stala záležitostí, na kterou stále vzpomínám. Neřeknu vám, co na tom bylo tak extra. Možná jen to, že jsme si užívali, že můžeme být právě teď a tady spolu a že nám bylo dobře.

img_2698

img_2709

img_2792

img_2758

img_2783

img_2784

img_2767

img_2762

img_2791

img_2771

img_2778

Pak ale přišel šok a lehká psychická újma. Teda alespoň pro mě. Citelně jsme poznali, že jsme už na italské straně. Za prvé to bylo díky stylu jízdy, jakému jsme se museli najednou přizpůsobit. Když jste 10 dní zvyklí na francouzské akurátní plížení se po vozovce, tak řízení ala “brzda, plyn, blinkry, cornuto” se rázem stala nevítanou kovbojkou. Druhý šok nastal v motorestu, kdy mou snahu vybrat si něco k snědku, převálcovalo stádo řvoucích talijánů vřítících se do restaurace jako kdyby venku právě nastal konec světa. Křik, masivní gestikulace, zmatek a strkanice; jako z italské grotesky a já byla nechtěně její součástí. Divadýlko trvalo asi půl hodiny, a pak byl motorest rázem jako po vymření. Pomyslela jsem si, že chci zpátky do Francie, žel plán byl jiný.

A tak se mi v Itálii přestalo líbit, asi na dobro. A bohužel to nezměnilo ani to, že jsme náš Perfect Roadtrip zakončovali v romantickém…

Sirmione, Lago di Garda

Prostě si to u mě Italové polepili. A nepřesvědčilo mě ani to, že majitel hotelu Olimpia, kde jsme bydleli (a bylo to nejlepší ubytko, jaké jsme za celou tu dobu měli), byl opravdu milý a ochotný se vším poradit.

Největší zmrzlina, jakou jsme si kdy dávali, se mě také snažila zlomit, ale marně. Stal se asi ze mě zarytý frankofil. A ačkoliv jsme při první příležitosti šli na pizzu, tak si pořád stojím za tím, že ta nejlepší byla právě ze Strasbourgu.

img_3065

img_3072

img_3074

img_2886

img_4492

img_2810

img_2809

img_4495

img_1182

img_2824

img_2834

img_4528

img_2867

img_2838

img_3134

img_3135

img_2842

img_2845

img_2869

img_2878

img_3097

img_3078

img_3107

Nejinak tomu bylo ve…

Verona

která je asi cca 40 km od Sirmione. Tentokrát jsme nechali auto odpočívat, trochu jsme se báli, že ve Veroně nezaparkujeme. A tak jsme se vydali místní dopravou – autobusem (7€/os. jízda jedním směrem). Doporučuju pouze v případě, že nevíte co s časem a nevadí vám strávit na cestě hodinu a půl.

No a Verona… nebudete se na mě zlobit, když řeknu, že jsem čekala něco víc. Procházela jsem se uličkami a doufala, že přijde moment, kdy se tu budu cítit příjemně. Nepřišel. Asi už byl čas jet domů, protože jsem toho viděla víc než dost, což mě dovedlo k jistému druhu lhostejnosti. Nebo je Verona přeceňovaná? Nevím.

Pochopitelně všude byla hejna turistů, největší nápor byl v domě Julie a před slavným balkonem. Chudák Julie! Měla víc omakaná prsa než dáma pochybné pověsti. A zvěčnit se tu na zeď považuju za hanebnost a vandalství. Pak mi přišlo škoda zhyzdit náměstí Piazza Della Erbe stánky s hadry a kýčovitými suvenýry. Blešáky zbožňuju, ale tohle s blešákem nemělo nic společného. Jediný stánek, co jsem vzala na milost byl ten, kde se prodávaly kelímky s ovocem za 3€. A poslední kapka byl opravdu nevydařený oběd v restauraci na výše zmiňovaném náměstí, kde se číšník usměje akorát tak na sebe v zrcadle a zcela bezskrupulózně vás oberou o pár éček navíc.

img_2901

img_4579

img_2917

img_2910

img_2936

img_2928

img_2963

img_1288

img_2974

img_2992

img_2999

img_3004

img_3040

img_3043

img_3055

img_3044

img_3021

img_3024

img_4603

V Sirmione bylo líp, a tak jsme se tam s chutí vrátili. Na poslední večeři do restaurace Modi, kde dělají opravdu poctivou pizzu a podávají výtečný Aperol Spritz, na poslední procházku starobylými uličkami a k jezeru Garda, u kterého jsme dlouze seděli a probírali se čerstvými vzpomínkami.

Časem ale i čerstvé vzpomínky vyblednou v mlhavý obraz, a to si pak ráda prohlížím fotky a znovu se vracím do zdánlivě zapomenutých časů. Od našeho Perfect Roadtripu neuběhlo zase tolik vody, ale mně to připadá jako věčnost. Trochu mi chybí ta určitá bezstarostnost zaměřená jen na to, jakou si vybereme restauraci nebo jestli dobře najdeme ubytování. Zároveň si ale uvědomím výhodu toho, že to trvá jen krátce. Pak totiž naše prožitky nabývají na hodnotě s ohledem na přirozenou pomíjivost a potřebu si vše užít naplno. A díky absenci setrvačnosti neupadnou do fádnosti.

My si náš Perfect Roadtrip užili jak nejlépe jsme dokázali věrni našemu stylu. Za 14 dní zážitků a nových zkušeností jsme utratili kolem 600€ na hlavu (včetně uby, pohonných hmot, mýtného, stravy), což bylo při sčítání nákladů příjemné překvapení. Budu se opakovat, ale pro mě to byla nejhezčí dovolená, jakou jsme zatím podnikli. Trochu jsme vystoupili z uniformity hotelových povalečů a je to dobrý směr. Třeba se z nás za pár let stanou trempíci, co nedají bez stanu a spacáku ani ránu. Noo, to asi nehrozí :-). Ale kdo ví, co mu život přinese a jaké se chopí příležitosti? A to je na životě to největší dobrodružství.

Sledujte mě a mějte se krásně!

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s